Compressport UTM – 55Km/3200+

To, že se jednou vrátím na Madeiru bylo jasný hned od okamžiku, když jsem se z ní před dvěma lety vrátil. Ačkoliv jsem tam strávil pouze týden, tak na mě udělala obrovský dojem. Bylo to pro mě jedno z prvních běhání v cizině a za tu dobu jsme většinu ostrova stihli proběhnout. Pokud si dobře pamatuji, tak za ten týden jsme naběhali něco kolem 150km, v té době to pro mě byla obrovská porce kilometrů a o převýšení ani nemluvit, ale tady se prostě po rovině běhat nedá. Když jsem pak dostal pozvánku na MIUT, nebylo moc o čem přemýšlet. S přítelkyní jsme dali výpověď v práci a rozhodli se na pár měsíců odjet za hranice státu. Ne snad, že bych dal výpověď kvůli jednomu závodu, ale už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou, že ty šárecký kopce nejsou úplně to, co mě naplňuje.

Když jsme kombinovali letenky, tak nejlépe to vycházelo s přestupem v Portu. Asi je jasné, že první co jsem udělal bylo to, že jsem otevřel ITRA kalendář a hledal závod, který by se běžel v nedalekých kopcích. Jedna z nejkrásnějších věcích na běhu je fakt, že nám ukáže místa, kam bychom se pravděpodobně nikdy nepodívali, a tak tomu bylo i tady. O městečku Amarante jsem v životě neslyšel. Toto malebné městečko ani nenaznačuje, že by v okolí měly být drsné terény. Z poslední výpravy v Portugalsku si pamatuji jen pláž, moře, pastel de nata, mořské potvory, surfování a portské víno. Úplnej ignorat zeměpisu nejsem, takže jsem věděl, že tu nějaké kopce jsou, ale že tu budu běhat koncem března po sněhu mě opravdu nenapadlo.

Amarante by drone

Malebné městečko Amarante

 

UTM

Kvůli tomuhle se jezdí v březnu do Portugalska, že?

5 týdnů před závodem na Madeiře se mi termín zdál jako optimální. Celý týden jsem měl na to vyklepat nohy z 26 hodinové jízdy autobusem z Prahy do Barcelony a dalších 5 dnů na to abych se nestihl nakazit od Aňoura a její děsivou rýmičkou. Už jsem se skoro musela přestěhovat do nejodlehlejšího pokoje v hotelu. V druhé polovině závodu jsem si říkal, že jsem všechny síly vypotřeboval v boji s bacily 🙂 Nebo že bys spíš potřeboval buzolu? Do startu jsem nakonec všechno zvládl. K večeři v té díře Amarante (moc hezká typická severská vesnička, kterou, pokud se budete nacházet v Portu, doporučuji navštívit) dokonce našli jedinou restauraci, kde dělají těstoviny, které většinou jím před závodem. Na 8 hodinou se jdeme podívat na briefing, který se ani po hodině nekoná nebo se konal ještě později, ale to už se nám v té zimě a dešti nechtělo čekat.

Ráno prší a od 1000 metrů nad mořem sněží. Týden před tím nám sněžilo i v Barceloně, tak mě to zase tolik nepřekvapuje. Ještě pár minut před závodem řeším, jestli brát hole nebo běžet bez nich. Už zařazený mezi běžci volám Ančičce, že bych si je nakonec vzal. Na poslední chvíli tedy běžím za ní a beru si je, mezitím už startuje závod. Přesně tak by neměla vypadat příprava. Pár minut mi trvá než se zařadím mezi skupinku běžců se kterými bych měl běžet. Achjo zase jsem to asi přepálil, ale po 4 měsících bez čísla, kdo by nebyl přemotivovanej? Ačkoliv se závod běží v Portugalsku tak v čelní skupince běžím já, Španěl, Anglán a jen jeden Portugalec. Především s Anglánem prohodíme pár slov. To, že žije v Chamonix s přítelkyní v karavanu mi přijde hrozně zajímavý. Možná příště dávat spíš pozor na cestu? Navíc byl v britském Inov8 teamu, tak si máme o čem povídat. Bohužel v prvním větším stoupání trochu ztrácí a tak se zařadím do dvojice s Isaacem, kterého sice mám pořád na dohled, ale běží vždy několik desítek metrů přede mnou. Nějak mě to neznepokojuje neboť jsme s Anglánem usoudili, že z kopce mu to tolik neběží. Jak moc jsme se oba zmýlili. V druhém větším stoupáním už se rozdíl mezi mnou a Isaacem zvětšuje. Ačkoliv jsem letošní zimu naběhal objemy jako nikdy před tím, tak každý kopec s dropem větším než 100 metrů začíná bolet a s každým dalším krokem jsem rád, že jsem se před startem vrátil pro ty hole. S rostoucí výškou začíná být větší a větší zima, která spolu se silným větrem je dost nepříjemná. Mám pocit, že mě každou chvíli musí doběhnout třetí a čtvrtý závodník. Naštěstí už jsem se vyškrábal nahoru a z kopce se to snažím prát. Tady se tratě spojily se závodem na 25 km, tak přestávám trochu vnímat značení. To se mi při jednom seběhu vymstilo, když jsem minul odbočku a nechtěně si závod prodloužil. Mezitím mě předběhli 3 závodníci, které jsem ani neviděl. Do cíle se mi už podařilo předběhnout jen jednoho závodníka a tak jsem za 5:54 doběhl do cíle na 4. místě trochu zklamaný. Takhle nepříjemného jsem ho už dlouho neviděla! A o tom, že jsem na něj čekala v dešti, když to všichni zabalili ani nemluvě.  Organizátoři závodu v tom byli naprosto nevinně, neboť celá trať byla perfektně značená a místy, kde byla nulová viditelnost se dalo docela dobře orientovat a já se tak mohl zlobit jen sebe.  Jak říká nejmenované jelito je lepší kufrovat na „pouťáku“ v Portugalsku než na mistrovství světa :-). S odstupem času, když se podívám na průměrný čas a počasí ve kterém se běželo, tak na první závod sezóny to nebylo špatné. Bohužel to necinklo, ale v cíli na mě čekala Anička, takže jako cena útěchy dobrý 🙂 Příště ty hole raději dám někomu, kdo ten závod aspoň vyhraje.. Dalších 6 týdnů budu mít na to si pohrát s tím stoupáním, protože ač jsem se v Šárce snažil, co to šlo, tak některá stoupání se nahradit nedají. Naopak mě překvapilo, že seběhy se obešly bez křečí. UTM

 

Vybavení:

  • Triko: Columbia Out Dry
  • Kompresní návleky na lýtka a stehna: Compressport
  • Kraťasy a ponožky: Compressport
  • Vesta: Nathan Vapor Krar
  • Čelovka: Nathan Hallo Fire
  • Hole: Fizan Lite
  • Návleky na ruce
  • Kšiltovka: Inov8 hot peak 40
  • Boty: Inov8 Terraclaw 250

Leave a Reply