Huayhuash trek za 100 hodin

Cordillera Blanca a Huayhuash, dvě pohoří v Peru, která jsou od sebe vzdálená pouhých 140 km a podle mnohých jsou vůbec nejkrásnějším pohořím na světě. I proto jsem si na ně vyčlenil téměř 4 týdny. To se na první pohled může zdát hodně času, ale věřte mi, že pokud máte rádi hory tak jako já,  brzy zjistíte, jak málo času to je. Většina turistů sem přijede za slavnou Lagunou 69 a na zbytek už jim nezbyde čas, ale právě ten zbytek je to nejkrásnější, co tu je. V červnu, kdy začíná hlavní sezóna, jsou teploty příjemné a ani ve výškách kolem 5000 msnm není velká zima. Turistů je tu zatím relativně málo, a i proto jsou ceny velmi nízké. Noc v hotelu se snídaní 5 USD nebo tříchodové menu se dá bez větších problémů sehnat za 2,5 USD.  Necelý měsíc jsem rozdělil následovně:  Dvě neděle padly na závody, 4 dny na trek Santa Cruz spolu s Lagunou 69 a refugio Perú, 4 dny na výstupy Pisco 5780 msnm a Vallunarajo 5686 msnm a několik dnů na trénování. Trek Huayhuash mě lákal dlouhou dobu, ale spíše jsem počítal, že se do Huarazu budu muset vrátit. Na tom se na druhou stranu nic nezměnilo. Pořád se sem chci vrátit 🙂 V Jižní Americe jsem byl popáté a spolu s Patagonií se Cordillera Blanca/Huayhuash pro mě staly tím nejkrásnějším, co tu lze vidět._DSC9861

Po výstupu na Vallunarajo se dvěma kamarády (Aivy a Tomer), s nimiž jsem seznámil přes CS, jsme se ještě při sestupu rozhodli pro další společné dobrodružství. Tomer prohodil, že by nebylo špatné dát Huayhuash trek ve třech dnech nalehko. Skutečně to tentokrát nebyl můj nápad, ale tak trochu jsem doufal, že někdo s něčím podobným přijde 🙂 3 dny se mi na druhou stranu zdály jako hodně ambiciózní plán, který se mi ale hodně zamlouval 🙂 Odpoledne tedy nakupujeme potraviny (na 1 osobu): 4 malé konzervy tuňáka, dvě avokáda, dva banány, granolu, 4 čokolády Sublime (tahle čokoláda je to nejlepší, co se v Peru dá koupit 😛 ) a trekking mix (asi půl kila sušeného ovoce). Večer už kupujeme jízdenku do Llamacu na další den. Cesta by vás měla stát asi 25 soles (asi 8USD). Peruánci se vás pravděpodobně budou snažit natáhnout víc něž v sousedních zemích, alespoň takový ve mně vzbudili dojem, takže doporučuji si zjistit cenu předem. Ještě večer, když usínám, mi Tomer píše, že se omlouvá, ale že bude muset zůstat následující dny v Huarázu. Tahle změna mě opravdu nepotěšila, nezbývá mi nic jiného než vzít svůj stan, který je o něco těžší a dokoupit nějaké jídlo…, spíš než pro mě tak pro Aivy, protože trochu mě znervózňuje, že skoro celý trek chce dát asi na polovině jídla co já a to se rozhodně nechystám přejídat 🙂 Na celém treku jsou asi 2 místa, kde spíš nouzově se dá něco dokoupit. Při troše štěstí vám ještě někdo z místních prodá sýr.  Jinak tu nic nenajdete a to je dobře!

Na rozdíl od parku Huascarán se zde neplatí žádný vstup, ale každá komunita po vás bude chtít peníze. Asi si budete klást otázku, kam peníze jdou, protože skoro žádné ukazatele ani nic podobného, co by turistům mohlo usnadnit trek tady nenajdete. Kromě výběrčích poplatků skoro nikoho dalšího ani nepotkáte. Raději se na to tedy předem připravte nebo vám to může zkazit celkový dojem 😉 Vesnice a školy, kam peníze putují, jsou v údolích a podle lidí, se kterými jsem se o tom bavil, tam skutečně pomáhají. Cena celého treku tak vyjde  přibližně na 70 USD. To je oproti Huscaránu, kde se platí 70 soles (23 USD)  na 3 týdny, hodně. Je to jeden z důvodů, proč naprostá většina návštěvníků jsou Zápaďaci a na vlastní pěst tu je tak každý desátý. Kdo by se taky chtěl tahat s jídlem na 10-12 dnů…cordillera-huayhuash-map

Asi 140 km dlouhá cesta s jedním přestupem trvá 5 hodin a tak v 10 hodin jako jediní vystupujeme v LLamacu, všichni ostatní jedou až do Pocpy. Na Aivy se upřeně dívají, jestli nemá ještě někde další zavazadlo, ale když jim vysvětlujeme, že máme tak akorát na 3-4 dny, tak je podle jejich výrazu patrné, že si myslí, že jsme se zbláznili. Jet až do Pocpy je určitě lepší řešení, ale my jsme nechtěli jít po silnici, po které jak jsme později zjistili projede asi 5 aut za den…Rozhodli jsme se jít přes lagunu Jahuacocha. Tím jsme si naložili o dvě sedla navíc a místo 4 hodin chůze 10 hodin. V 6 hodin večer jsme si užívali krásný západ slunce a já si v duchu říkal, že tohle je přesně to, proč to děláme. Západ slunce, který nikdo jiný kromě nás nevidí. Jak sobecké! Trochu jsem si začal dělat starosti jak přijme Aivy, že budeme muset scházet ze sedla s čelovkami. Přeci jenom jsem Aivy znal jen 3 dny. K mému překvapení to snáší dobře. Za další dvě hodiny už stavíme stan. Sice vůbec nemáme tušení kde jsme, ale podle mapy asi  někde u Jaracocota Pampa. První den jsme ušli téměř 30 km, ale je mi jasné, že budeme potřebovat minimálně jeden den navíc a jídlo, které jsem přibalil se určitě neztratí.

Sunset over the first pass - Sambunya

Na další den je plán jednoduchý. Po zkušenostech s nočním stavěním stanu jsme se shodli na tom, že bude rozumnější jít jen za světla 🙂 Já jsem smířený s tím, že si to o den prodloužíme a nijak mi to nevadí, Aivy má očividně jiný názor a od rána nasazuje ďábelské tempo. Už v 8 hodin ráno se dostáváme do kempu, kde jsme původně měli spát a potkáváme tam dva Čechy, se kterými jsme jeli autobusem (kromě Laguny 69 to jsou jediní Češi, které za 6 měsíců potkávám). Nijak mě to nepřekvapuje, Čechy v Jižní Americe potkávám vždy jen na trecích, jsme taková malá trekařská velmoc 🙂 Prohodíme pár slov, ale ještě neví, jestli budou pokračovat, protože přijeli přímo z Limy a mají problémy s výškou. Je škoda tohle podcenit, protože si tím můžete zkazit dovolenou. Během celého treku jen zřídkakdy klesnete pod 4000 msnm a je tedy zapotřebí se aklimatizovat. Lidé, které potkáváme jsou většinou větší skupiny, které jdou s průvodci a nosiči.  Trek sám o sobě není prakticky značený, ale orientace není složitá. Navíc pokud máte aplikaci maps.me, tak je prakticky nemožné se ztratit (nám se to poslední den podařilo :)), celý trek tam je nahraný. Oproti prvnímu dni se obloha vyjasnila. Celí propocení se tak dostáváme do sedla Cacanapunta 4690 msnm. Výhledy jsou hezké, ale upřímně nic u čeho by se mi tajil dech. Do dalšího kempu Mitucocha dorazíme kolem jedné hodiny a už z dálky nás vyhlížejí místní, aby nás zkasírovali o 60 soles. Na otázku proč je to dvakrát víc než v jiných komunitách mi odpovídá, že to platí na dvě údolí. V dalším údolí zjišťujeme, že neplatí. Podle jakého schématu si jednotlivé komunity dělají tarify mi je dodnes záhadou. Cesta do sedla vůbec neubíhá, převýšení je jen necelých 400 metrů, ale připadá mi to jako věčnost. Tím, že jsem si o treku dopředu nic nepřečetl (kromě pofilu a vzdálenosti), tak jsem z výhledu, který se nám naskytne nahoře, naprosto uchvácený. Kolmé zasněžené stěny budí obrovský respekt. Tohle na horách miluju nejvíc, ten pocit nicotnosti většiny problémů, naše naprostá bezvýznamnost tváří v tvář k těmto velikánům. Krása! Kolem páté hodiny večerní se dostáváme do Carhuacocha.

Carhuach

Tato část treku je asi ta nejkrásnější. Jediné, co kazí trochu dojem, je větší množství lidí. Ačkoliv by se mi líbilo strávit tady noc, pokračujeme dál. Ještě alespoň hodinu můžeme jít za světla. S vidinou krásného výhledu stoupáme dál, znovu nás stačí jednou zkasírovat a můžeme hledat místo pro stan. Asi po půl hodině, už za šera, si mi podaří najít krásné místo pro stan. Široko daleko nikdo není a my usínáme jen za zvuku padajícího sněhu do jednoho ze tří jezer pod námi. Kromě toho, že feeling mezi námi je na bodu toho padajícího ledu, tak tuhle romantiku narušuje jen můj kašel. Ten je horší a horší. Říkám si, že koupaní v těch ledovcových_DSC9827 jezerech možná nebyl úplně nejlepší nápad.

Moc toho nenaspím, protože mi není vůbec dobře. V 5:30 vycházíme na východ Slunce, alespoň si to myslím. Cesta, která měla trvat hodinu, mi dá zabrat 2 hodiny. Aivy na mě musí čekat. Celý zesláblý a unavený se vyškrábu na vyhlídku 3 jezer. Konečně se nasnídáme a já doufám, že rychle doplním energii. Víc než ze zbytku granoly mě ale nabijí energií výhledy na druhou nejvyšší horu Perú – Yerupajá. Tohle je prostě N-Á-D-H-E-R-A! Mohl bych tu strávit celý den, týden, měsíc, možná i několik let… Za hodinu ale pokračujeme, dnes nás čekají ještě další dvě sedla.

Den končíme asi hodinu a půl pod sedlem Punta Cuyoc, které s výškou 4950 msnm je nejvyšším bodem celého treku. Zvuk tajícího ledovce vystřídaly bučící krávy, tenhle zvuk už mi tak příjemný nepřipadá, a jen se usvědčuje v tom, že krávy spí ve stoje a tudíž si nebudou chtít lehnout k nám. Tak jako předešlé dny vyrážíme brzy ráno a snídani si necháváme až na sedlo. Kvůli nedostatku času se rozhodneme obětovat side trip na San Antonio, protože chceme lézt pozítří na Pisco.  Za normálních okolností by mě to mrzelo, ale poslední den jsem spíš protrpěl a dneska _DSC9884se necítím o moc líp. Za normálních okolností by mě to mrzelo, ale poslední den jsem spíš protrpěl a ani dnes na tom nejsem o moc líp. Změnou plánu jsem si myslel, že dnešek bude volnější, ale víc jsem se zmýlit snad ani nemohl. Naopak byl tento den nejúmornější ze všech. Z výšky 4950 msnm musíme sestoupat až do Huayllapa 3490 msnm, abychom následně vystoupali zpět do 4570. Incahuain, náš poslední kemp je jediným, který “zdobí” cedule s přísným zákazem přenocování mimo. Vůbec první noc tedy nespíme osamoceni. Je tu s námi ještě jedna skupina, která přijela na koních a kromě nosičů a průvodců s sebou mají i kuchaře. Z toho mám upřímnou radost, když nás sami od sebe pozvou na večeři. Po 4 dnech studeného jídla to je příjemná změna. K snídani nám ještě dají palačinky na cestu a my můžeme vyrazit. Rádi bychom stihli autobus z Llamacu v 11 hodin ráno. Mělo by to být přibližně 5-6 hodin. Asi po 10 hodinách chůze a jednom pádu do potoka se ovšem ocitáme v Pocllanu. Představa strávit noc v téhle díře byla dost děsivá. 19 z 20 chlapů (to je asi třetina populace) se mě ptá, jestli je Aivy moje žena, takže preventivně jim odpovídám, že ano. Autobus už žádný nejede, jezdí tu jeden denně a to v 5 ráno! Aut je v celé vesnici 5, takže vidina, že bychom něco stopli je prakticky nulová. Po dlouhém pátrání se nám nakonec jedno auto podaří najít. Jediný problém je, že se jedná o auto policejní. Nezbývá nám (spíše tedy Aivy) nic jiného než přesvědčit řidiče, že s jízdou vzadu problém nemáme, a že jako policajt za to pokutu určitě nedostane._DSC9922

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Comments are closed.