Jak jsem běžel svoji první stovku – Mozart100

Už když jsem někdy v roce 2015 četl Danovu knížku “Můj dlouhý běh”, tak jsem si vysnil, že si jednou taky zaběhnu 100km závod. Ne, že by mě lákalo končit závody na kapačkách jako Dan, ale meta 100km v sobě skrývá něco magického a přistupuji k ní s velkou pokorou.

Rozhodně si nemyslím, že čím delší závod tím větší úsíli. Bohužel to z médií dost často tak vypadá, ale myslím, že je mnohem těžší si vylepšit například osobák na půlmaratonu než uběhnout o 10km delší závod. Vlastně jsem ani nepočítal, že poběžím tenhle závod tak brzy (3 roky po mém prvním trailovém závodu, který byl jen na pár kilometrů). Pokud se podíváte na startovku těchto závodů, věkový průměr těch nejlepších bude kolem 30-40 let. Na druhou stranu jsem se cítil připraven. Objemy jsem na to taky měl odběhané: 2450km/100km plus od začátku roku. Koncem minulého roku jsem dostal možnost běžet Mozart100 tedy závod, který jsem znal právě z Danova vyprávění. Ačkoliv od minulého roku je závod součástí Ultra Trail World Tour a přibylo mu několik stovek výškových metrů a technických seběhů, ale i tak se pořád jedná o poměrně rychlou stovku 105,2km/4500m. Jedná se o ideální závod pro první stovku a doporučil bych ho všem, kteří si chtějí odbýt premiéru na této vzdálenosti. Navíc Salzburg se nachází pouze 5 hodin autem z Prahy. Po doběhu ve Španělsku, kde jsem v cíli vypadal opravdu špatně, ještě hůř než obvykle, jsem měl trochu obavy, jestli to vůbec zvládnu. Dokonce jsem kontaktoval pořadatele, jestli bych se nemohl přehlásit na 61km závod. Naštěstí mi, ale Claudia odpověděla, že už je vše zařízené pro 100ku, tak jsem nechtěl dělat problémy. Navíc závod (42km/2650), který jsem běžel 3 týdny před tím se mi perfektně povedl. Ne že by na něm byla nějaká velká konkurence, ale snad poprvé v životě jsem měl pocit, že nad ním mám plnou kontrolu a posledních 10km jsem si dělal s tempem, co jsem chtěl.

S Danem

Hned po příjezdu na hotel na nás s Aničkou čekala pozvánka na večeři. Ani jsme si tedy nevybalili věci a šli na večeři, kde bylo dalších asi 20 pozvaných běžců mezi nimi i Dan Orálek – konečně Dana, kterého jsem znal předtím jen z knížek poznávám osobně! Dále tu je nějaký běžec z Jordánska, který za sebou měl 15 startů na tom závodu někde v marocké poušti a dalších několik běžců z Rakouska, Německa, Velké Británie, loňský vítěz z Itálie a Japonec, kterého jsem podezřívál, že se nás snaží otrávit čokoládou s příchutí zeleného čaje. Moje obavy nebyly namístě, skutečně se jednalo jen o milou pozornost z jeho strany a nikdo neutrpěl újmy. Kromě Rakušanů bežce moc neznám, ale Dan říká o několika jménech, že jim to celkem běhá. Mně pořadatelé přidělili číslo 13. Závod se naštěstí beží v sobotu a ne v pátek, tak si z toho nedělám hlavu. Já pomalu začínám pochybovat i o top10, kde jsem se chtěl umístit. Pak je tu ještě frutarián Richard Zvolánek, který se netajil útokem na 10 hodinovou hranici, tedy vylepšení traťáku o půl hodiny. V duchu si říkám, že toho se určitě držet tedy nebudu. Spíš mě překvapuje, že bere hůlky. No nic, já je zase nemám, při posledním pokusu se mi zasekly na občerstvovačce na MS a od té doby mi nejdou rozložit a stejně s nima moc neumím… :). Kdyby to šlo, tak je všude zakážu! Po večeři si píši časy, kdy bych chtěl být na občertvovačkách, jako inspiraci používám záznam ze Stravy s časy Harryho Jonese, který minulý rok běžel 10:45, což stačilo na druhé místo. Já se ale budu snažit to rozběhnout pomaleji. Víc než 11 hodin bych ale na trati nerad strávil. Budík nastavuji na 3 hodinu, kdy na nás čeká snídaně. Beru svoje oblíbené Inov-8 Trailroc 285 a jdu se rozcvičit.  Rozcvičkou je mi chůze na start závodu, který je vzdálený asi 2km. K překvapení všech jsou veřejné záchody zavřené a tak hodně běžců zvolilo variantu rychlého startu a do prvního lesíku. Asi na 20. km dojde i na mě a poprvé během závodě pokládám kabel. Na startu prohodím pár slov s Aničky tátou, který si přivstal na 5. hodinu a s Damianem z Inov-8 týmu, kterého jsem poznal tak, že mi zastavil, když jsem stopoval na Madeiře pár měsíců zpátky.

Hned po startu běžím a povídám si s Danem. Rozbíháme to v rozumném tempu kolem 4:15. Vydržíme spolu nějakých 6km, než mi uteče. Já se držím rozepsaných časů, které mám napsané i na ruce a na papírku, který k mému velkému překvapení držím v ruce po dobu celého závodu. Prvních asi 25km běžím vedle frutariána. Do uší pouštím Bena Howarda – jedna písnička (Nica libres at dusk) mi zní nepřetržitě asi 3 hodiny pořád dokola a já se dostávám do krásné symbiózy s horami. Držím se v pohodě svých časů. V prvním větším stoupání se odrhnu, abych se hned zase ztratil. No, nic budu to mít o nějaké 2km delší. Je to moje první stovka spíš než o čas mi jde o dokončení se ctí. Trochu zrychluji, abych se alespoň přiblížil rozepsaným časů. Snad mě to nebude stát hodně sil.

Race happy

Na další občerstvovačku dobíhám asi 10 minut za plánovaným časem. V druhém větším stoupání opět předbíhám frutariána, který se diví, co tu dělám, ale údajně čekal, že mě bude předbíhat až na 65km… To já zase doufal, že ho uvidím příště až v cíli. Ještě mi stačí říct, jak moc mu pomáhají ty hůlky. Tuhle informaci jsem přesně potřeboval slyšet 🙂 Jen odpovím, že to s nima stejně moc neumím a jdu dál. Nahoře se dostávám opět na plánovaný čas, sice jsem musel trochu zrychlit, ale pořád se cítím docela dobře. V trochu techničtějším seběhu předbíhám Dana, na kterém je vidět, že mu ten seběh moc nechutná. V duchu si říkám, že to alespoň běží v trailovkách a ne v těch Adiosech, co původně chtěl au au. V cíli mi pak říká, že se do nich nakonec stejně přezul. Teď běžím, tak kolem 7. místa. Po rovině se pořád držím bez větších problémů tempa 4:30. Tím, že jsou občerstvovačky rozmístěné každých asi 11km, tak závod ubíhá překvapivě rychle. Já navíc nezapomínám jíst, kdy každých 45 minut se snažím sníst něco tuhého. Chci se vyvarovat chyby z MS, kde jsem od 50km málem umřel hlady. Na 73km se opět vidím s Aničky rodinou, což mě potěší a už začínám věřit, že to nějak doběhnu. Kromě dvou menších stoupání už by nás nic horšího nemělo čekat. Na předposlední občerstvovačce mi popřeje hodně štěstí jeden Rakušan, kterého si pamatuji z loňského GGUT, kde vyhrál 110km, upadl a nemůže pokračovat dál. Ne že bych z toho měl radost, to opravdu ne, ale top5 je teď blízko. To se mi nakonec podařilo v posledním stoupání před Salzburkem. Posledních pár metrů se prodíráme městem mezi davy turistů. Já se snažím řídit i dopravu, abych nemusel čekat na červené, neboť mám strach, že se z davu vynoří nějaká povědomá tvář. Tady už to znám, centrum Salzburku! Krásné město, krásný cíl do kterého se dostávám v čase 10:39, tedy v čase, který by minulý rok stačil na druhé místo.  Navíc na mě čeká Anička, která běžela 31km závod. V cíli jsem spokojený. První stovka a hned top5 na UTWT, s konkurencí na Lavaredu, který se běžel týden potom se závod sice nedal srovnávat, ale i tak mám radost a to především s průběhem celého závodu a dosaženým časem. Až v cíli na mě dolehla bolest z okopaných prstů, kterou jsem se během závodu snažil úspěšně ignorovat.

Vybavení:

  • Tílko: Crazy Idea
  • Kompresní návleky na lýtka a stehna: Compressport
  • Vesta: Nathan Vapor Krar
  • Kšiltovka: Inov8 hot peak 40
  • Boty: Inov8 TrailRoc 285

Výsledky: Mozart100

1 Comment

  • Honza says:

    Skvělej report. Nemáš náhodou někde uloženou trasu v GPX nebo tak? Rád bych to projel koncem měsíce alespoň na kole.

    Díky

Leave a Reply