Z gauče do hor

“Vítej ve světě trailového běhu”, řekl Tomáš po tom, co jsme se potkali v cíli. Tak tohle je ono, řekla jsem si a s pohledem směřujícím k mým nohám, které snad nikdy nebyly tak zdevastované, se mi udělalo lehce nevolno. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že uběhnu tolik kilometrů a ještě ke všemu v kopcích, poklepu si na čelo a v klidu dopiju víno. Mám za to, že čím je člověk starší, tím střeštěnější nápady dostává, proč tedy nezačít rovnou s něčím, kdy se člověk dostává za hranice svých možností celkem často? Jako svůj první pořádný trailový závod jsem si zvolila Mozart100 Light- tedy 31km/+1050m kolem Salzburku. Mým jediným cílem bylo, aby mě Tomáš nepředběhl. To by asi ani on sám nechtěl, protože po tom, co uběhne svou první stovku asi nebude chtít být týden bez večeře :). Naštěstí pro nás oba jsem zvládla doběhnout do cíle dřív (všechny závody Mozart100 se spojovali a konečné km se beželi společně). A jaké mám já zážitky ze závodu? 

Závod začínal až v 11, tudíž jsem měla spoustu času se stresovat už od rána a to, že Tomáš vstával ve 3 ráno mi dopomohlo k lekhému spánku plném snů o tom, že jsem nestihla start. Mozart Light jako jediný startoval u jezera Fuschl, tak jsem kolem 9 ráno povolala své řidiče (rozuměj rodinu), kteří mě odvezli na místo startu. Vesnička Fuschl am See je typický příklad rakouského citu pro detail, protože takhle naaranžované květiny a ostatní výzbody jsou dle mého k vidění pouze v Rakousku. Při rozběhnutí se ke mně připojí jeden bežec z Izraele se kterým prohodím pár slov o tom, že je hezké počasí a že trať vypadá běhatelně. Na startu se pak již připravují běžci, kteří vypadají všichni profesionálně a já si konečně připadám, že taky tak vypadám- mám všechno možné vybavení (od Tomáše) a dokonce se mi v batůžku mačká i pár gelů, ke kterým jsem měla odjakživa odpor. Tak tedy startujeme, v hlavě mi běží, že to chci rozběhnout pomaleji, protože 31km jsem ještě nikdy neběžela, tak to hlavně nepřepálit na začátku. 

Trať vede kolem jezera, kde jsou snad i všechny kamínky srovnány podle velikosti. Je to hezká, celkem rovná cesta podél jezera, která se stočí do lesa. Běží se mi přijemně, občas mě někdo předběhne, občas předběhnu někoho já, prostě pohoda. Říkám si, že hlavně musím pít, mám dvě lahvičky a k první občerstvovačce je chci mít vypité. Po 11km jsem dorazila k prvnímu občerstvení a radostí z toho, že jsem tu před plánovaným časem si naplním pouze jednu lahev, rychle sním jeden gel a vyrážím dál. Svou zásadní chybu si uvědomím celkem rychle, když chci zapít gel. Někdy to přijít muselo, ach jo, dalších 10km pouze s jedním pitím? O tom, že na tomto závodě byly občerstovací stanice vybaveny snad i náhradníma trenkama, kdyby to někdo nestihl, mluvit radši nebudu. Dalších 10km utíká celkem dobře a občas se se mnou snaží někdo prohodit pár slov. Já, protože se mi lehkce uvařila hlava na sluníčku a protože moc nevnímám, se pouze usměju a pokývnu uznale hlavou. To, jestli spoluběžce tlačí boty, nebo se těší na řízek v cíli se už asi nedozvím. Na 20km pak potkávám rodinu, která mi fandí tak, že to určitě bylo slyšet až v Salzburku, což mě nakopne a trochu zrychlím (rozuměj pro efekt, přece před nima nebudu vypadat, že se možná za chvíli z toho gelu pozvracím).

Na další občerstovačce si doplním tentokrát obě lahve, vezmu nějaky ten žvanec a rychle se vydávám na cestu- nechci se tam moc zdržovat. Bohužel jsem si vědoma toho, že to nejhorší mě ještě čeká. Nějak se mi nezdá, že pořád sbíháme dolů, to rozhodně značí zlověstné stoupání nahoru. A taky že jo, přichází strmá cesta vedoucí na kopec, ze kterého je pak krásný výhled na Salzburk. Měla jsem z toho stoupání respekt, ale k mému překvapení mě to ani moc nepoloží a během chvíle už sbíhám zase dolů. Při sěbehu jsem si bohužel až moc vědoma toho, že mé boty mi jsou malé a chvílema v těch sebězích poskakuju jak střelená srnka. Pak už jen seběh městem a k poslenímu kopečku nad Salzburkem, kde vím že mě čeká spousta schodů. Poslední občerstvení už pouze proběhnu, protože do cíle zbýva pár kilometrů. To, že v poslední části bude hodně schodů nahoru jsem věděla, ale že jich bude bambilion? Aha! Ovšem díky tomu, že jsme strávli skoro celé jaro na Madeiře, kde jsou pouze schody a kopce nahoru (a to opravdu všude) jsem nadávala jenom párkrát. Poslední část pak už vedla městem, kde bylo tolik turistů, že jsem si říkala, zda vůbec najdu cíl. Bohudík to pořadatelé měli dobře zvládnuté a já doběhla do cíle v lepším čase, než jsem měla původně v plánu. 

Celkový zážitek z celého závodu je velmi pozitivní. Okusila jsem, jaké to je závodit, jak hnusné gely dokážou být, že dokážu vypít velké množstí vody a všechnu ji vypotit a že pro dobré fotky se člověk bude usmívat i když zrovna před chvílí řekl, že se na to všechno může vys…vykašlat. Konečné deváté místo bylo překvapením jak pro mě, tak pro rodiče, kteří si mysleli, že když jsem říkala, že chodím běhat, tak jsem tajně chodila na pivo nebo pro donuty :). Úvod to trailového běhání jsem myslím zvládla dobře a uznávám, že tento způsob sebetrýznění se mi začíná líbit. 

1 Comment

Leave a Reply