Zdravotnictví na Madeiře? Skvělý!

Tomu, že bychom navštívili nemocnici na Madeiře jsme se chtěli vyhnout. Nakonec jsme díky mé „šikovnosti“ navštívili rovnou dvě. Ale hezky po pořádku. Měl to být den jako každý jiný. Ráno nádherné počasí a my se připravovali na hike na Pico Grande, kde jsme se měli sejít s Tomášovými rodiči. Klasická nestíhačka po ránu, ale zvládli jsme to jakž takž. Počasí bylo opravdu skvostné a dopolední sluníčko slibovalo pořádný pařák. Výstup jsme zvládli, od rodičů dostali spoustu dobrot a ještě chvíli zůstali nahoře a užívali si počasí (týden před tím více méně v kuse pršelo). Cestou dolů jsme běželi, většina cesty byla v pohodě. V posledním seběhu po asfaltu se spoustou těch malejch otravnejch kamínků jsem ale přestala dávat na chvíli pozor a spadla jsem. Nějak se mi prostě zamotaly nohy a letěla jsem.

Teď přijde pár částí, které nedoporučuji nikomu, kdo má velkou představivost a slabý žaludek..

První věc, které jsem si všimla byla, že malíček na levé ruce je hodně divně zahnutej do úhlu, který se rozhodně neslučuje s nezlomenými kostmi. Tak jsem Tomášovi řekla: „Asi sem si zlomila malíček“. Tomáš už v tuhle chvíli stál nade mnou a snažil se mě zvednout. Já jsem si ovšem před tím, než se zvedla, malíček vrátila zpět (asi jsem viděla moc dílů Greys Anatomy). Přišlo mi to v tu chvíli jako lepší nápad, než se koukat na prst, který byl nechutně zkroucený na špatnou stranu. To, jestli to byl dobrý nápad do teď nejsem schopna říct. Pak už mě Tomáš zvedl na nohy a vyrazili jsme domů. Bylo to cca ještě dva kilometry, z toho půlka do nejhorších schodů! Byla jsem docela v šoku, a tak ještě párkrát malíček po cestě rovnala nazpět, trochu to křupalo, ale v tu chvíli mi to nepřišlo až tak divné. Samozřejmě po cestě domů ukáply slzy, docela hodně slz. Když se totiž tělo dostalo z prvotního šoku, začala jsem si teprve uvědomovat, co všechno bolí a kde všude mi teče krev. Více méně jsem celou levou polovinu těla měla dost odřenou a v kůži jsem si nesla domů pěknou sbírku kamínků z místní cesty. Doma jsem pak zhodnotila, že to zlomené není, dala na to led a šla spát. Do nemocnice se mi nechtělo, protože v tuhle hodinu jsem si nedokázala představit, že bychom se tam dostali a chtěla jsem si raději lehnout. Další den jsem celý den byla doma, kde jsem si to ledovala. Sice to bylo modré, nemohla jsem se toho vůbec dotknout, ale doufala jsem, že otok zmizí a bude všechno dobrý. Nebylo.

Den třetí to bylo snad ještě horší, a tak jsme vyrazili do nemocnice, o které jsme věděli, že je ve vedlejším městečku. Tam nás poslali do jedné ordinace, kde si s námi vesele povídala uklízečka, která mi jen tak mimochodem oznámila, že to mám nejspíš zlomené. Pak přišli doktoři, kterým bylo asi tak jako nám a řekli, že tady nemají rentgen a ať jedeme do Funchalu. Tak jsme šli čekat na autobus a jeli směr hlavní město. Tam jsem se zapsala na urgentní příjem a čekala. Když jsem jim pak řekla, že se to stalo pár dní zpět a že jsem si to sama srovnala se na mě podívali jako že jsem se úplně zbláznila. Poslali mě na ortopedii, odkud mě rovnou poslali na rentgen. Pak už jsme jenom čekali a asi po hodině mě konečně zavolali do ordinace (zatímco si Tomáš po celé nemocnici sháněl vidličku na jídlo). Paní doktorka mi s ledovým klidem ukázala snímek a oznámila, že to mám zlomené a že mi to musí narovnat. Dala mi do ruky dva Paraleny a ať si jdu sednout do čekárny. Tomáš vyděšeně koukal na dva Paraleny a v duchu si říkal, že to snad nemyslí vážně- rovnat mi ruku jen se dvěma Paralenama!? Doteď, když Tomáš vtipkoval, že mi to budou rovnat „zaživa“ jsem se jenom ušklíbla. Ovšem teď, když mi to oznámila doktorka, tak se mi udělalo sakra zle. Vzpomněla jsem si totiž na to, když mi před lety rovnali celé předloktí v Šumperku bez umrtvení. Další půl hodiny se celá čekárna koukala jen na mě, když mě Tomáš střídavě utěšoval a snažil se porozumět tomu, co mu říkám. Když mě pak znovu zavolali do ordinace, tak jsem myslela, že raději uteču, než aby na mě kdokoli z doktorů sáhl. Byl tam pan doktor, který uměl výborně anglicky a vysvětlil mi, že to zkusí teď dát zpět na místo jinak to večer bude muset operovat. „Bohudík“ mi slíbil, že to nejdříve umrtví. Pak přišla sestřička s dvěma injekcemi, které mi zapíchly přímo mezi prsty a do kloubů. To bolelo, hodně. Pak už mi pak doktor chytl malíček a celou svou vahou za něj tahal a rovnal ho. Něco tam trochu křupalo, ale naštěstí mě hodná sestřička utěšovala, když jsem se jim tam v ordinaci celá klepala. Tomáš celou dobu vyděšeně nakukoval do ordinace, kam mezitím přišlo několik dalších doktorů se podívat a poklábosit o tom, jak už to mám pár dní a jak jsem si to už sama rovnala. Po pár, pro mě nekonečných minutách, se pak doktor spokojeně podíval na malíček a řekl, ať jdu ještě na rentgen. Tomáš říká, že mě ani neslyšel moc naříkat, bála jsem se totiž, že mě celá nemocnice uslyší. Po opětovném rentgenu řekl, že se mu to moc hezky povedlo, nasadil mi dlahu a řekl, ať za tři týdny jdu do nemocnice na kontrolu. Vytiskl mi zprávu, rentgeny a poslal domů. Nic jiného nechtěli, nic jsme neplatili. Popravdě mě to opravdu mile překvapilo. Profesionální ale zároveň velmi milý přístup všech mě utvrdil v tom, že zdravotnictví není o zemi, ale o lidech. Až na tu všechnu bolest (a fakt, že tenhle příspěvek píšu jednou rukou, což je dost otravné) jsem nadšená z portugalského zdravotnictví!

 

 

Categories: Travel, Uncategorized

Leave a Reply